Věrozvěsti podcast
Podcast bez studia, který se věnuje vlastivědě, historii a gastronomii. Autoři Martin a Lukáš přinášejí neotřelý pohled na tato témata bez patosu a influencerství.
Epizody
XVI. Jak se Cyril a Metoděj stali barony!
V posledním díle na Velehrad nedojdeme. Neb proč za každú cenu splniti plán, když lze říci ano jedinečné příležitosti a podívati se na celé putování s balónovým nadhledem. OJ Richard nás veze vytuněnou motokárou (něch nám nejebe) ku balónu na Slovácko. Zatímco chlapi nafukují, my kluci z města si je natáčíme. A pak vzlétneme. Pod námi Velká Morava, vinohrady a špaččí děla, dědiny a jejich modré ne
XV. Kážeme vodu, jíme smažák a pijeme Kofolu s vosú
Vstupujeme branou hradu Buchlov, leč dříve než ku věži, vede nás žízeň do šenkovny. Martin chce Kofolu, dostane Poctivou limču s velkým P, která jest poctivá jen svým názvem. Šenkýř mlčí jak hradní zeď.Posilněni smažákem, klobásou a nakonec i tou Kofčou s vosú rozjímáme, kterak jest důležité míti nadhled, býti otevřený a bližního svého nesouditi. Zralí muži přece vědí své.A vzápětí vlastní medicín
XIV. Kdož jsi bez viny, hoď Legem a recituj Vogonskou poezii
I vystoupali jsme do Chřibských vrchů na hradiště svatého Klimenta, místo posvátné a velkomoravské, kde na zvonici jali se hráti Hospodine, pomiluj ny. Hospodin však, soudě dle výsledku, pomiloval spíše ty, kteří tuto píseň neprznili jako my.A když už byli tak blízko Bohu, přišla řeč na hříchy otců. Na děti, jež otcové nehlídají, neb jsou překvapivě též jejich. Na léta, kdy kariéra byla důležitějš
XIII. básně, miliardy a ostružiny
V nepříliš půvabném Hodoníně a jeho uličce veskrze neapolské nalézáme půvabnou GAB Bakery, odkud nás tajemný Michal převáží třicet kilometrů za Kyjov. Cestou hádáme jeho prapodivné povolání a jsme jím tak fascinováni, že hádanku předkládáme i vám.Aby řeči nebylo málo, střihneme si battle krátkých, jednoduchých a místy lehce přisprostlých básniček. Zrání totiž neznamená, že poezie musí býti lepší.
XII. Smrt, Kozičky a bájný autobazar
Po 35 kilometrech přicházíme ku Hodošu. Nohy bolí, slunce zapadá, a tak logicky přichází téma nejveselejší. Smrt. Neb člověk ve dvaceti řeší, jak začíti. Zralý muž občas přemítá i nad tím, jak jednou skončiti. Přes Václava Dejčmara, dobrovolné sebeusmrcení, psychedelika a kuřimskou kauzu kráčíme romanticky kolem hodonínské čističky a elektrárny. A pak zázrak. Bájný autobazar z DNA Česko. Konečně!
XI. Každá jednou udělá chybu
Z Mlékárna Kafé jsme vyšli plni kávy, koláčů a životních múder. Leč všechna témata zastínilo přiznání nejtemnější. Lukáš býval rozervaným mladým mužem a psal básně. A není lepšího důkazu zrání než odvaha po letech přečíst vlastní mladickou poezii nahlas.TuristikaTvá ňadra jsou jako tibetské Himaláje,vyrazím si na ně na túru,až na špičky hor budu šplhat vzhůrua pak drze sejdu do údolí naděje. Pak j
X. Modré neštovice a s nimi krize na Velké Moravě
Na Věrozvěsty přichází krize. Nekonečná asfaltová rovina, slunce nad hlavú a Lukáš zoufale hledající stinnú klikatú pěšinku. I nalezli jsme Kopřivovú alej a lužní les, jenž byl navzdory svému jménu balzámem na duši i kůži.Rozjímáme, zda má Česko svůj veliký epický trail, či jest naše země spíše bezpečným přístavem. A zda člověk musí na velkú cestu přes oceán. Nemusí. Velká cesta si tě musí sama za
IX. Jsme blbí a ještě jsme na to hrdí
Po Lukášově porodu na zaměstnaneckém WC v podniku příznačně zvaném Dobrota jsme již neměli kam klesnouti. A tak jsme klesli ještě níže ke Kontrafaktu a primitivnímu chlapeckému humoru, jehož hymnou budiž. Jsme blbí a ještě jsme na to hrdí. Neb zralost zjevně neznamená, že musíš dospěti úplně.Pak vstúpíme do CHKO Soutok, potkáme chýši z časů Velké Moravy, Tolkienovy Enty i černou kočku, na níž Luká
VIII. Prozváníme se na líbímseti a dvojčata Eminem s Anetou
Vydáváme se do časů, kdy v Americe zuřil Eminem, v Česku však Aneta Langerová, do časů kreditů. Vzpomínáme na Libimseti, na krásnú dobu, kdy člověk mohl udělati hovadinu a ona nezůstala navěky na internetu.Přemítáme, kterak jsme zráli spolu s technologiemi. Z balení naživo se stalo seznamování onlina a z cédéček empétrojky. A zatímco svět se nám nyní vejde do kapsy, soukromí se z ní nenápadně vytr
VII. Co bylo dříve? Vejce nebo špaček?
Díl plný nenadálých setkání. U starého domku pod ořechem, kde si Lukáš pamatuje upracované ruce vinaře, zjišťujeme, že pán již jedenáct let není mezi námi. Dům však stojí, rodina žije a burčák teče. I to jest zrání. Něco odejde a něco po nás zůstává.Vnuk Adam nám vloží do rukou vejce, v němž se právě klube kuřátko, a ukáže vinohrad, jejž hejno špačků během chvilky zlikvidovalo na padrť. I pochopil
VI. rajcující jinakost, smážo a nebezpečný labuťák
Ve vinicích se opět střelba ozývala a pacholci z města naznali, že stejní věru nejsou. I přišla řeč na vztahy, na hledání sobě družek podobných. Umíme se zamilovat do odlišnosti, rajcuje nás jinakost? Nejzdravějším kořením života jest pestrost!Cestou na oběd za tři tisíce dukátů rozjímali jsme o jídle z pumpy, rajčeti vypěstovaném geotermálními vodami na Islandu i smážu v bistru u rybníka Nesyt. A
V. Duch svatý, marihuana a Michael Lukáš Jordan
Na svatém kopečku vanul Duch svatý i vítr tak ukrutný, že jsme si připadali jako dva dobrodruzi v divočině. Přeskakovali jsme klády, čelili komárům a statečně postupovali vpřed divočinou mikulovskou. U Božího hrobu vanulo cosi méně svatého, dle odéru marihuana. Přes horoskopy jsme došli ke sportu. Lukáš potřebuje hru, soupeře a míč, Martin se raději sám trápí během, kolem či plaváním. Z čehož vypl
IV. bolela hlavička a dušička a českÿ humor z espumy
Ráno v Mikulově bolela hlavička i dušička. Zavzpomínali jsme na víno zvané příznačně Prameny, na veliká opilství, malé útěchy a staré křivdy, jež nám drahé polovičky učinily. No, trochu litovali jsme se.Rozjímali jsme o rozchodech, odpuštění druhým i sobě samým a o tom, zda zralost znamená odpustiti, pochopiti, či toliko přestati vláčeti staré bolesti všude s sebou. Došli jsme alespoň k jednomu mú
III. Mladší by zaplakal, zralejší věrozvěst jde dál!
Po krmi v Café Fara jsme kráčeli přes Tabulovú horu a vedli hovory tak znamenité, až jsme po padesáti minutách u Kozího Hrádku v Mikulově zjistili, že se z nich nenahrálo zhola nic. Mladší Věrozvěst by možná zaplakal. Zralejší zanadává a jde dálA dobře jsme učinili. Náhoda nám vzápětí přivedla paní domu Martinových snů, jejíž muž kdysi vydražil Lukáše ku snídani. I potvrdila se stará pravda. Lukáš
II. DNA Česka čili kterak poznati Čecha, i kdyby se schoval za kapra
.Vytáhli jsme 42 ryze českých fenoménů Milana Tesaře a zkoumali, co nás činí národem hasičáren, ochotníků, knihoven, akvaristiky, hokeje, pejsků a zdrobnělineček.Zírali jsme na otce s dětmi lovícího kapra v Nových Mlýnech, Lukáš přidal svědectví velvyslanců exotických, jací vlastně Češi jsou, a společně jsme se nořili do DNA, ba místy až na samotné dno, české nátury.Pak jsme vystúpali na Děvičky a
I. V odéru JZD o středu, kraji a Hip Hop Pranku
Jdem na Velkú Moravu! Nervozita z cesty záhy mizí v odéru JZD a krásách dědiny moravské. Ztrácíme slovo nad autobusáky, co neumějí praviti ani bú, a pak vzpomínáme na léta mezi dvaceti a třiceti: Lukáš coby radikál mezi ovcemi na biofarmě, Martin pevně kráčející středem: auto, kariéra, dům, dítě. Do toho otevřeme i čerstvú ránu jménem Hip Hop Kemp, dnes spíše Hip Hop Prank: festival, jejž Lukáš ro
Knedlíkové intermezzo: Šemík skočil ze skály a Horymír dohonil
Není nic krásnějšího než v čase odpoledním do bříška poslati knedlíky ovocem plněné a při tom ohlédnouti se za cestou naší druhou.Zvědět zda naplnila očekávání naše, co podařilo se a co naopak nikoliv. A rovněž předestříti dobrodružství třetí, jež blíží se s koncem léta a za úkol sobě dává zdolati celou Velkou Moravu.Poslechněte Šemíka, jenž definitivně tak brzy ze skály skočí, i Horymíra, který d
Speciál: S Vojtou na horu Sněžku
Desetiletý Vojtěch přišel za svým otcem Lukášem a pravil: „Otče, rád bych s tebou putoval na Sněžku. A cestou nechť slovo mluvené zazní jako mezi Věrozvěsty.“A otec neodmítl. Zaplesal.Vyšli tedy společně na horu nejvyšší. Ne jako poutníci hledající cíl, ale jako otec a syn hledající jeden druhého. Cestou vzhůru i dolů rozmlouvali o věcech malých i velkých, veselých i vážných. O tom, na co v každod
XIII. O nejstarších sourozencích, AI Libuši a návratu na hřbitov
Na samém konci pouti rozvažovali jsme, jak těžké jest býti nejstarším sourozencem a zda opravdu není všeho nějak málo. Přemítali jsme, proč věštba v Novém Yorku stojí pět dolarů, kolik grošů by za ni žádali Jolanda s Plamínkem a zda větší užitek přinese pedikúra, manikúra či poctivá věštbička.Poněvadž kněžna Libuše byla zaneprázdněna osudem celé země české, požádali jsme inteligenci umělou, aby pr
XII. O poutníku Petrovi, bouřce a polomáčené autobusy
Předposlední etapa započala bouří, jež šlapala nám v patách s vytrvalostí berního výběrčího. Na cestě potkali jsme Petra, jenž putoval s námi nejen českou krajinou, ale též vzpomínkami na Ugandu, Balkán, Olomouc i vše mezi tím. Okysličili jsme krev, jediným hovorem přešli z Ugandy do Družce a shledali, že každý kraj má vlastní barvu. Té pražsko-středočeské prý říká se polomáčená.A cestou přeli jsm
XI. O životních útěcích, vosách útočných a příležitosti středního věku
Praví se, že šlápnouti do vosího hnízda jest toliko rčení. My však rozhodli jsme se pravdivost jeho ověřiti vlastním chodidlem.Jediná cedule na stromě otevřela příběh větší než leckterá kronika a přivedla nás k rozpravě o tom, proč člověk čas od času zatouží utéci. Z města. Z práce. Ba i sám před sebou. Přemítali jsme, zda nomádství není jen jiným jménem pro odvahu opustiti pohodlí a zda krize stř
X. Co pohoršlivější jest: muž dole či žena nahoře bez?
Hned po ránu rozvažovali jsme, zda šakšuka není toliko lečo, jež obléklo kabát snobský. Nicméně U Sýkorky řádně jsme pohodovali. Vlakem s floridskou klimatizací putovali jsme z Berouna do Nižbora a opět poznali, že ve dvou lépe táhne se batoh, cesta i celý život. Přeli jsme se, co učiniti, potká-li poutník medvěda. Utíkati? Křičeti? Či nabídnouti mu poslech Věrozvěstů? A nakonec otevřeli jsme otáz
IX. Měla Teta dredy? aneb hledáme vědomí a hmotu!
První večerní hostina přivedla nás do krčmy U Krobiána, kde za pípou stáli doktorandi, čímž potvrzeno bylo, že vzdělání a pivo mohou kráčeti bok po boku.Otázky víry rozlézaly se mezi námi jako pavouk při mistrovství světa. Co bylo dříve? Vědomí, či hmota? Slepice, či vejce? A lze věřiti tomu, co žádným přístrojem změřiti nelze?Pak padla otázka největší ze všech. Nosila snad Teta dredy? A byly opra
VIII. Jsme jen lidé z kukuřice s bucket listem a pravda o havajských trenýrkách
Karlštejn není toliko hradem, ale místem, kde turisté, poutníci i všeliká energetická pole navzájem se potkávají. Na tržišti spatřili jsme světce z kukuřice stvořeného, popili kávy hodné holešovického standardu a nalezli šumperskou Pikolu tam, kde bychom ji hledali nejméně.Nevydali jsme se do věží jako obyčejní návštěvníci, nýbrž do lesních hlubin po stopách Vojty Náprstka. Nalezli jsme vodopád be
VII. O Bradu Pittovi z Mořinky a mužích s podivnými koníčky
V Mořince potkali jsme muže, jenž podobal se Bradu Pittovi, staré vozy Volkswagen vlastníma rukama křísil a bez jediného slova ukázal nám, kterak sluší se stárnouti.Rozvažovali jsme, proč Kofola celé království české spojuje, kdežto instantní káva přátelství rozděluje. A připomněli jsme si, že dobrý marketér nejprve nalezne skutečnou lidskou touhu a teprve poté značku vystaví.Řeč přišla na BMW, kt
VI. O prvních chloupcích a vzrušení mládeneckém
V pekárně Mokropec poznali jsme pravdu velikou: těsto není vždy tím, čím se býti zdá. A stejně tak ani lidé. Rozvažovali jsme, proč po čtyřicátém roce každý sobě několik let ubírá, kam ukryti se, přijde-li apokalypsa, a proč renesanční dvoukřídlý palác na kraji Vonoklas působí bezpečněji než všeliký moderní úkryt.Pak otevřeli jsme truhlici vzpomínek. První televizní vzrušení, první chloupky, itals
V. O Kazi v bikinách, klíšťatech krvežíznivých a šlehačce do pusy
Jakmile přiblížili jsme se hradu Kazínu, počaly se díti věci podivuhodné. .Duchovní povznesení při ostatcích hradu Kazín uzemnila krčma Tornádo, kde i největší mystik raději smažený sýr objedná než osvícení hledá.Na břehu Berounky potkali jsme novodobou Kazi i jejího Bivoje a rozvažovali, že nejstrašnější divočák dnešních časů nemá kly, nýbrž osm nohou a jmenuje se klíště. Praví se o něm, že za čl
IV. O starých staveních a Favoritu barvy dětského trusu
I putovali jsme dále Krasem českým a rozjímali, proč jedni sbírají známky, druzí hodinky a třetí celé zchátralé domy. Neboť člověk projektový neposedí nikdy v světnici své.Vzpomněli jsme na první velikou pouť, již jsme v devatenáctém létě podstoupili a jež z chlapců učinila poutníky. Tehdy také poprvé vkročil na scénu věrný Šemík, jenž až dosud trpělivě čekal na chvíli svou. Řeč přišla i na Favori
III. Proč mládenci kladívky čelisti své přetvářejí a co jest Looksmaxxing?
Tvrdí jako slivenecký mramor a přece dojemní jako pole ječmene kráčíme ze Slivence Radotínským údolím, kde cesta opět není jen cestou, ale poznáváním světa i sebe samých. Ptáme se po hovoru se sličnou šenkýřkou, jež kdysi v centru dukátů pobírala více než doktor v Itálii, jestli v životě našem umíme spíše kotvíme na břehu bezpečném nebo brázdíme vlny nepoznané? Kdy přestanou děti voněti dětstvím a
II. O našem dospívání a dozpívání
V tomto zastavení navracíme se do let devadesátých, kdy nejen my dva v pubertu vstupovali, ale i země česká sama sebe teprve hledala.Rozjímáme o pokušeních mládí, o závislostech, o třech otcovských fackách, jež leckteré kázání nahradily, i o dlouhém postávání při krčmovém pultu s Doctor Pepperem, nebť na kořalku jsme ještě věku neměli.Řeč vedeme o touze někam náležeti, o synech našich, kteří nyní
I. Na vyšehradském hřbitově překvapivě živo bylo
Kdo by chtěl kráčeti po boku našem, nechť ví, že v poslední den pouti, v SOBOTU, může se k Věrozvěstům PŘIPOJITI.I vyšli jsme podruhé. Tentokráte od Vyšehradu po stopách tří sester, Libuše, Kazi a Tety.Prvé zastavení učinili jsme v Čekárně, kde nad oděním Lukášovým pronesen byl soud stručný, leč pamětihodný: „zajímavé“. Losována byla jména poutnická a vzpomněli jsme na cestu první.Řeč přišla i na
Barové intermezzo: Zůstanou Cyrilem a Metodějem, či odloží jména svých poutí a přijmou nové tváře?
Kam povedou kroky jejich a kdy zazní první úder poutnické hole?Budou smět posluchači kráčeti s nimi jako spolupoutníci a sdíleti oheň, déšť i hospody na konci světa?Mají v prestižním pražském koktejlovém chrámu bluegrassovou kořalku, po níž se zpívá hlasitěji a mlčí pomaleji?A co vlastně natáčí Metoděj za film, kvůli němuž mizí z cest do světel štábu?Kdo ponese melancholii Petra Bezruče a kdo zvěd
XI Post coitum na Řípu aneb smutek vítězů
Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí.Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech
X. Bratr Čech, Lech… a kde jest Slovák?
Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté.Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mi
IX. Úhoř, štika či žralok aneb kdo z nás sežere koho
Zastavení deváté vede nás z Terezína do Roudnice nad Labem, podél řeky, jež krásou svou spíše šetří než plýtvá. Cestou rozvažujeme rozdíly i podobnosti mezi Cyrilem a Metodějem, jak by šlo o dva druhy téhož zvířete, jen jinak vrčícího. Nakonec dojdeme k příměru papíru slisovaného, jež jen zasvěceným do hry kámen-nůžky-papír bude. Řeč stočí se k maskulinitě, již hledáme i u Ondřeje Oktagonového, a
VIII. Když i humor složí zbraň!
Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda rozprava na takových místech
VII. Škoda 120 táhnúcí vlevo a 3+1 koule u snídaně
Zastavení sedmé počíná v podniku jména italského Leonardo, kdež zmrzlina z kokosu kvašeného jazyk náš těší a mysl cukrem posiluje. Posilněni pak rozmlouváme o třech i jedné kouli, jež dva chlapi tvoří, jak by to byla věc zcela přirozená.Pohled náš padne na Fabii žlutou, jež na náměstí litoměřickém - prázdném jak kapsa po výplatě - stojí, a řeč se stočí k povozům prvním i nynějším. Metoděj vzpomíná
VI. Padesáte haléřů za plaňku a ticho hluboké, litoměřické
Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce. Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou
V. O prsu chlupatém, psech samoútočných a chvále, jež sotva zahřeje
Zastavení páté počíná rozpravou o řemesle moderátorském. Nechybí ani naše pády a selhání, neb každý poutník musí z popela jako Fénix vstáti.Dotkneme se i vhledů michelinských a turistiky podivné, kdež památky válečné činí z utrpení zastavení hodné zamyšlení. Cyril vzpomíná na dědovu pochvalu jídla uvařeného - „Bylo to docela dobré,“ - což jest vrchol chvály české, a na dětské šachy i mariáš, kdež
IV. V touze po Kofole jsme kráčeli, leč místo ní prasata jsme nalezli!!
Zastavení čtvrté počíná v sladké vzpomínce na dětství, kdež babička s dědem vládnou, šlofík poobědový jest svatostí a bílé kafíčko chutná jako ráj pozemský. Leč brzy se sen ten rozplyne a na světlo vystoupí vesnická pravda, jež má k idyle asi tak blízko jako prase k baletu nebo Sekal ke kudle.Řeč se stočí k tomu, proč jedničkáři dřou pro trojkaře a kterak škola není branou k životu šťastnému, nýbr
III. Na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene!
Zastavení třetí, na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene, bychom spatřili Labe v kráse nesmírné. Buchty z Inventáře vyjímáme, cpouce se jimi jako praví Honzové, nebť hlad jest největší kazatel pravdy.Tu náhle domorodec jakýs nás zastaví, žádaje, bychom s ním obraz zachytili. A my svolíme jak poutní kejklíři.Z toho pak řeč plyne o jaru a romantismu, jež v srdci klíčí jako
II. Počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí
Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje. Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí. S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako st
I. První krok počíná vstúpením do vlaku
První krok počíná vstúpením do vlaku. Sedíme proti sobě, tlumoky o nohy opřeny, lehké chvěnie, jež se za pokoj vydává.Rozmlúváme o otcích i matkách. Snad každá cesta počíná dříve, nežli se vydáme. Snad doma počátek svůj má. I jedeme tak — nikoli toliko krajinú, ale i pamětí vlastní.Věro — neb věříme, že příběhy tyto smysl mají.Zvěsti — neb je chceme pověděti dříve, nežli se rozplynú.I vystupujeme.
