Věrozvěsti podcast
Podcast bez studia, který se věnuje vlastivědě, historii a gastronomii. Autoři Martin a Lukáš přinášejí neotřelý pohled na tato témata bez patosu a influencerství.
Epizody
IX. Měla Teta dredy? aneb hledáme vědomí a hmotu!
První večerní hostina přivedla nás do krčmy U Krobiána, kde za pípou stáli doktorandi, čímž potvrzeno bylo, že vzdělání a pivo mohou kráčeti bok po boku.Otázky víry rozlézaly se mezi námi jako pavouk při mistrovství světa. Co bylo dříve? Vědomí, či hmota? Slepice, či vejce? A lze věřiti tomu, co žádným přístrojem změřiti nelze?Pak padla otázka největší ze všech. Nosila snad Teta dredy? A byly opra
VIII. Jsme jen lidé z kukuřice s bucket listem a pravda o havajských trenýrkách
Karlštejn není toliko hradem, ale místem, kde turisté, poutníci i všeliká energetická pole navzájem se potkávají. Na tržišti spatřili jsme světce z kukuřice stvořeného, popili kávy hodné holešovického standardu a nalezli šumperskou Pikolu tam, kde bychom ji hledali nejméně.Nevydali jsme se do věží jako obyčejní návštěvníci, nýbrž do lesních hlubin po stopách Vojty Náprstka. Nalezli jsme vodopád be
VII. O Bradu Pittovi z Mořinky a mužích s podivnými koníčky
V Mořince potkali jsme muže, jenž podobal se Bradu Pittovi, staré vozy Volkswagen vlastníma rukama křísil a bez jediného slova ukázal nám, kterak sluší se stárnouti.Rozvažovali jsme, proč Kofola celé království české spojuje, kdežto instantní káva přátelství rozděluje. A připomněli jsme si, že dobrý marketér nejprve nalezne skutečnou lidskou touhu a teprve poté značku vystaví.Řeč přišla na BMW, kt
VI. O prvních chloupcích a vzrušení mládeneckém
V pekárně Mokropec poznali jsme pravdu velikou: těsto není vždy tím, čím se býti zdá. A stejně tak ani lidé. Rozvažovali jsme, proč po čtyřicátém roce každý sobě několik let ubírá, kam ukryti se, přijde-li apokalypsa, a proč renesanční dvoukřídlý palác na kraji Vonoklas působí bezpečněji než všeliký moderní úkryt.Pak otevřeli jsme truhlici vzpomínek. První televizní vzrušení, první chloupky, itals
V. O Kazi v bikinách, klíšťatech krvežíznivých a šlehačce do pusy
Jakmile přiblížili jsme se hradu Kazínu, počaly se díti věci podivuhodné. .Duchovní povznesení při ostatcích hradu Kazín uzemnila krčma Tornádo, kde i největší mystik raději smažený sýr objedná než osvícení hledá.Na břehu Berounky potkali jsme novodobou Kazi i jejího Bivoje a rozvažovali, že nejstrašnější divočák dnešních časů nemá kly, nýbrž osm nohou a jmenuje se klíště. Praví se o něm, že za čl
IV. O starých staveních a Favoritu barvy dětského trusu
I putovali jsme dále Krasem českým a rozjímali, proč jedni sbírají známky, druzí hodinky a třetí celé zchátralé domy. Neboť člověk projektový neposedí nikdy v světnici své.Vzpomněli jsme na první velikou pouť, již jsme v devatenáctém létě podstoupili a jež z chlapců učinila poutníky. Tehdy také poprvé vkročil na scénu věrný Šemík, jenž až dosud trpělivě čekal na chvíli svou. Řeč přišla i na Favori
III. Proč mládenci kladívky čelisti své přetvářejí a co jest Looksmaxxing?
Tvrdí jako slivenecký mramor a přece dojemní jako pole ječmene kráčíme ze Slivence Radotínským údolím, kde cesta opět není jen cestou, ale poznáváním světa i sebe samých. Ptáme se po hovoru se sličnou šenkýřkou, jež kdysi v centru dukátů pobírala více než doktor v Itálii, jestli v životě našem umíme spíše kotvíme na břehu bezpečném nebo brázdíme vlny nepoznané? Kdy přestanou děti voněti dětstvím a
II. O našem dospívání a dozpívání
V tomto zastavení navracíme se do let devadesátých, kdy nejen my dva v pubertu vstupovali, ale i země česká sama sebe teprve hledala.Rozjímáme o pokušeních mládí, o závislostech, o třech otcovských fackách, jež leckteré kázání nahradily, i o dlouhém postávání při krčmovém pultu s Doctor Pepperem, nebť na kořalku jsme ještě věku neměli.Řeč vedeme o touze někam náležeti, o synech našich, kteří nyní
I. Na vyšehradském hřbitově překvapivě živo bylo
Kdo by chtěl kráčeti po boku našem, nechť ví, že v poslední den pouti, v SOBOTU, může se k Věrozvěstům PŘIPOJITI.I vyšli jsme podruhé. Tentokráte od Vyšehradu po stopách tří sester, Libuše, Kazi a Tety.Prvé zastavení učinili jsme v Čekárně, kde nad oděním Lukášovým pronesen byl soud stručný, leč pamětihodný: „zajímavé“. Losována byla jména poutnická a vzpomněli jsme na cestu první.Řeč přišla i na
Barové intermezzo: Zůstanou Cyrilem a Metodějem, či odloží jména svých poutí a přijmou nové tváře?
Kam povedou kroky jejich a kdy zazní první úder poutnické hole?Budou smět posluchači kráčeti s nimi jako spolupoutníci a sdíleti oheň, déšť i hospody na konci světa?Mají v prestižním pražském koktejlovém chrámu bluegrassovou kořalku, po níž se zpívá hlasitěji a mlčí pomaleji?A co vlastně natáčí Metoděj za film, kvůli němuž mizí z cest do světel štábu?Kdo ponese melancholii Petra Bezruče a kdo zvěd
XI Post coitum na Řípu aneb smutek vítězů
Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí.Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech
X. Bratr Čech, Lech… a kde jest Slovák?
Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté.Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mi
IX. Úhoř, štika či žralok aneb kdo z nás sežere koho
Zastavení deváté vede nás z Terezína do Roudnice nad Labem, podél řeky, jež krásou svou spíše šetří než plýtvá. Cestou rozvažujeme rozdíly i podobnosti mezi Cyrilem a Metodějem, jak by šlo o dva druhy téhož zvířete, jen jinak vrčícího. Nakonec dojdeme k příměru papíru slisovaného, jež jen zasvěceným do hry kámen-nůžky-papír bude. Řeč stočí se k maskulinitě, již hledáme i u Ondřeje Oktagonového, a
VIII. Když i humor složí zbraň!
Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda rozprava na takových místech
VII. Škoda 120 táhnúcí vlevo a 3+1 koule u snídaně
Zastavení sedmé počíná v podniku jména italského Leonardo, kdež zmrzlina z kokosu kvašeného jazyk náš těší a mysl cukrem posiluje. Posilněni pak rozmlouváme o třech i jedné kouli, jež dva chlapi tvoří, jak by to byla věc zcela přirozená.Pohled náš padne na Fabii žlutou, jež na náměstí litoměřickém - prázdném jak kapsa po výplatě - stojí, a řeč se stočí k povozům prvním i nynějším. Metoděj vzpomíná
VI. Padesáte haléřů za plaňku a ticho hluboké, litoměřické
Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce. Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou
V. O prsu chlupatém, psech samoútočných a chvále, jež sotva zahřeje
Zastavení páté počíná rozpravou o řemesle moderátorském. Nechybí ani naše pády a selhání, neb každý poutník musí z popela jako Fénix vstáti.Dotkneme se i vhledů michelinských a turistiky podivné, kdež památky válečné činí z utrpení zastavení hodné zamyšlení. Cyril vzpomíná na dědovu pochvalu jídla uvařeného - „Bylo to docela dobré,“ - což jest vrchol chvály české, a na dětské šachy i mariáš, kdež
IV. V touze po Kofole jsme kráčeli, leč místo ní prasata jsme nalezli!!
Zastavení čtvrté počíná v sladké vzpomínce na dětství, kdež babička s dědem vládnou, šlofík poobědový jest svatostí a bílé kafíčko chutná jako ráj pozemský. Leč brzy se sen ten rozplyne a na světlo vystoupí vesnická pravda, jež má k idyle asi tak blízko jako prase k baletu nebo Sekal ke kudle.Řeč se stočí k tomu, proč jedničkáři dřou pro trojkaře a kterak škola není branou k životu šťastnému, nýbr
III. Na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene!
Zastavení třetí, na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene, bychom spatřili Labe v kráse nesmírné. Buchty z Inventáře vyjímáme, cpouce se jimi jako praví Honzové, nebť hlad jest největší kazatel pravdy.Tu náhle domorodec jakýs nás zastaví, žádaje, bychom s ním obraz zachytili. A my svolíme jak poutní kejklíři.Z toho pak řeč plyne o jaru a romantismu, jež v srdci klíčí jako
II. Počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí
Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje. Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí. S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako st
I. První krok počíná vstúpením do vlaku
První krok počíná vstúpením do vlaku. Sedíme proti sobě, tlumoky o nohy opřeny, lehké chvěnie, jež se za pokoj vydává.Rozmlúváme o otcích i matkách. Snad každá cesta počíná dříve, nežli se vydáme. Snad doma počátek svůj má. I jedeme tak — nikoli toliko krajinú, ale i pamětí vlastní.Věro — neb věříme, že příběhy tyto smysl mají.Zvěsti — neb je chceme pověděti dříve, nežli se rozplynú.I vystupujeme.
