Věrozvěsti podcast
Podcast bez studia, který se věnuje vlastivědě, historii a gastronomii. Autoři Martin a Lukáš přinášejí neotřelý pohled na tato témata bez patosu a influencerství.
Episodes
Barové intermezzo: Zůstanou Cyrilem a Metodějem, či odloží jména svých poutí a přijmou nové tváře?
Kam povedou kroky jejich a kdy zazní první úder poutnické hole?Budou smět posluchači kráčeti s nimi jako spolupoutníci a sdíleti oheň, déšť i hospody na konci světa?Mají v prestižním pražském koktejlovém chrámu bluegrassovou kořalku, po níž se zpívá hlasitěji a mlčí pomaleji?A co vlastně natáčí Metoděj za film, kvůli němuž mizí z cest do světel štábu?Kdo ponese melancholii Petra Bezruče a kdo zvěd
XI Post coitum na Řípu aneb smutek vítězů
Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí.Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech
X. Bratr Čech, Lech… a kde jest Slovák?
Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté.Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mi
IX. Úhoř, štika či žralok aneb kdo z nás sežere koho
Zastavení deváté vede nás z Terezína do Roudnice nad Labem, podél řeky, jež krásou svou spíše šetří než plýtvá. Cestou rozvažujeme rozdíly i podobnosti mezi Cyrilem a Metodějem, jak by šlo o dva druhy téhož zvířete, jen jinak vrčícího. Nakonec dojdeme k příměru papíru slisovaného, jež jen zasvěceným do hry kámen-nůžky-papír bude. Řeč stočí se k maskulinitě, již hledáme i u Ondřeje Oktagonového, a
VIII. Když i humor složí zbraň!
Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda rozprava na takových místech
VII. Škoda 120 táhnúcí vlevo a 3+1 koule u snídaně
Zastavení sedmé počíná v podniku jména italského Leonardo, kdež zmrzlina z kokosu kvašeného jazyk náš těší a mysl cukrem posiluje. Posilněni pak rozmlouváme o třech i jedné kouli, jež dva chlapi tvoří, jak by to byla věc zcela přirozená.Pohled náš padne na Fabii žlutou, jež na náměstí litoměřickém - prázdném jak kapsa po výplatě - stojí, a řeč se stočí k povozům prvním i nynějším. Metoděj vzpomíná
VI. Padesáte haléřů za plaňku a ticho hluboké, litoměřické
Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce. Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou
V. O prsu chlupatém, psech samoútočných a chvále, jež sotva zahřeje
Zastavení páté počíná rozpravou o řemesle moderátorském. Nechybí ani naše pády a selhání, neb každý poutník musí z popela jako Fénix vstáti.Dotkneme se i vhledů michelinských a turistiky podivné, kdež památky válečné činí z utrpení zastavení hodné zamyšlení. Cyril vzpomíná na dědovu pochvalu jídla uvařeného - „Bylo to docela dobré,“ - což jest vrchol chvály české, a na dětské šachy i mariáš, kdež
IV. V touze po Kofole jsme kráčeli, leč místo ní prasata jsme nalezli!!
Zastavení čtvrté počíná v sladké vzpomínce na dětství, kdež babička s dědem vládnou, šlofík poobědový jest svatostí a bílé kafíčko chutná jako ráj pozemský. Leč brzy se sen ten rozplyne a na světlo vystoupí vesnická pravda, jež má k idyle asi tak blízko jako prase k baletu nebo Sekal ke kudle.Řeč se stočí k tomu, proč jedničkáři dřou pro trojkaře a kterak škola není branou k životu šťastnému, nýbr
III. Na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene!
Zastavení třetí, na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene, bychom spatřili Labe v kráse nesmírné. Buchty z Inventáře vyjímáme, cpouce se jimi jako praví Honzové, nebť hlad jest největší kazatel pravdy.Tu náhle domorodec jakýs nás zastaví, žádaje, bychom s ním obraz zachytili. A my svolíme jak poutní kejklíři.Z toho pak řeč plyne o jaru a romantismu, jež v srdci klíčí jako
II. Počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí
Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje. Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí. S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako st
I. První krok počíná vstúpením do vlaku
První krok počíná vstúpením do vlaku. Sedíme proti sobě, tlumoky o nohy opřeny, lehké chvěnie, jež se za pokoj vydává.Rozmlúváme o otcích i matkách. Snad každá cesta počíná dříve, nežli se vydáme. Snad doma počátek svůj má. I jedeme tak — nikoli toliko krajinú, ale i pamětí vlastní.Věro — neb věříme, že příběhy tyto smysl mají.Zvěsti — neb je chceme pověděti dříve, nežli se rozplynú.I vystupujeme.
